Příhody lišky Bystroušky - Leoš Janáček díl. II.

2. DĚJSTVÍ

 

3. obraz

 

Les. Doupě jezevcovo. Pozdní odpoledne.

 

BYSTROUŠKA

(dívá se Jezevci do doupěte)

Ach!

 

JEZEVEC

 

Kdopak to tu vřéská?

 

BYSTROUŠKA

 

Já, já, milostpane!

 

JEZEVEC

 

Ty sloto žebrácká, blechatá! Já ti povím!

Přestaneš čučet!

 

BYSTROUŠKA

 

Che, che, che, che! Povídé si, beztak máš jazyk líné!

Podívéte se, valí se tu jak milostpán!

 

LESNÍ HAVĚŤ

 

S řečó se potíš! Jak milostpán!

 

BYSTROUŠKA

 

Dům má, že by se tam vešli tři a chudákovi vynadá, že se

chce jen podívat.

 

HAVĚŤ

 

Milostpán!

 

BYSTROUŠKA

 

Leží jak kráva v lóce.

 

 

JEZEVEC

Já ti dám chlámať tuté před našima –

(přetáhne Bystroušku) – už hébé, nebo tě dám dochtorovi.

Ať ti zažaluje k sódu!

 

BYSTROUŠKA

(nadzdvihne sukni)

Tu toť! Gambáču shnilé, syrovče syrové! Co mne mlátíš?

Zavazím ti, špinavče špinavé, že mne klučeš! Les je tak

velký a vzpomene si milostpán, že nikdo nesmí okolová

oken! Já bych tě měla dát k sódu! Ale kdo by se s tebou

mazal!

 

HAVĚŤ

 

Gambáču shnilé, syrovče syrové! Co ju mlátíš? Zavazí ti,

špinavče špinavé! Les je tak velký a nikdo nesmí okolová

oken! Dé ho k sódu!

 

BYSTROUŠKA

(nadzdvihne oháňku)

Tu máš něco ženskýho, abys věděl, že su uznalá.

JEZEVEC

(vyjde z doupěte, rozhorleně)

Ó, jak jsem mravně rozhořčen! Opustím nevděčné

stádo. (Vykročí s dýmkou pod paží do lesa. Bystrouška

vítězoslavně vklouzne do opuštěného doupěte.)

PROMĚNA

 

4. obraz

V hospodě „U Pásků“. U stolu Rechtor s Revírníkem

hrají karty.

 

FARÁŘ

(s tvářností jezevcovou vchází s dýmkou)

Ano, ve Stráni bude daleko lépe!

 

REVÍRNÍK

 

Ój, důstojné! Ó, důstojné, budeme mít slavné oddavky.

Myslím, že si rechtořisko nějaká osedlala.

 

FARÁŘ

 

Non des mulieri corpus tuum!

 

REVÍRNÍK

 

Ty poťóchlenče, řekni, máš-li jakou!

Však já to z tebe dostanu. Bývalo, bývalo,

dávno už není, tobě jen, Verunko, chtělo se bdění,

na světě tratí se všecko a mění, modřín se zelenal, květen

byl kdysi, Verunka zestárla, modřín je lysý.

Kterak jí nyní as po létech říká?

 

RECHTOR

(vyčítavě)

Pane fořte!

 

REVÍRNÍK

 

Mlčí, když potká ho,

mlčí, když potká ho, Veronika.

 

RECHTOR

 

Páni fořti mívají neštěstí horší. Slyšel jsem, že jste si

donesl lišku domů. Jak se vám vydařila?

 

REVÍRNÍK

(dopálen)

Dejte mi s ní pokoj! Ta mne potvora dostala! Rád jsem

se bestie splel! Lepší nemyslet! Zrovna jak člověk! Jak

začne kaňkovat, tož zhlópne. Všimněte si toť Rechtora.

Není to módré člověk? A včil místo vám maže eso mně.

Ha, he … O, Rechtore, kantore, hlópneš.

 

FARÁŘ

 

Non des mulieri corpus tuum!

 

REVÍRNÍK

 

Čerta rozumím! Kdyby to byla aspoň myslivecká latina.

FARÁŘ

Tož česky: „Nedáš ženě těla svého“.

 

REVÍRNÍK

 

Baže, včil už ne. (Nadzvedá šosy Rechtorovi.)

Či říkáte této ostrývce tělo? Kostrbaté jak louč.

 

RECHTOR

 

Bodejť byste nežďárali. Kohout zpívá, čas domů jít.

(Platí a odchází z hospody.)

S Bohem!

 

REVÍRNÍK

 

Set sakra pes! Nech kohóta kohótem! Pro jednoho Petr

Krista zradil.

 

PÁSEK

(šeptá Faráři do ucha)

Důstojné! Důstojné, máte čas už dát se na cestu.

 

FARÁŘ

(rychle bere klobouk a odchází)

Nač vzpomínáte!

 

REVÍRNÍK

(podnapile)

Domů? Pro ten šňupec tvého spaní? Ó, Rechtore, Jidáši!

Zdá se mi, že přece prodáš své staré kosti ženské, místo

židovi? Pravíš, že ne? (k Páskovi) „V potu tváře jísti budeš

chléb svůj.“ Ale o pití ani muk! Že ne! Kdyby byl

Hospodin udělal aspoň zmínečku, že píti budem s bázní

a třesením. Pravíš, že ne? Proto, pane Pásek, ještě jednu!

Že ne?

 

PÁSEK

 

Ale s tou liškou, to si ještě vzpomenete na nás.

 

REVÍRNÍK

 

Do hroma, nemám co vzpomínat! Utekla! Utekla a je! Já

ji hledat nebudu. Zůstávejte s pánem bohem.

 

PROMĚNA

 

5. obraz

Les, cestička do vrchu, podél plot s kvetoucí slunečnicí.

Noc.

 

RECHTOR

(vykračuje k cestičce)

Buďto mám těžiště pohyblivé, nebo se točí země od

východu k západu. Cosi dnes není v pořádku. Bylo mi

třeba nocovat v hospodě u cizích lidí? Bylo mi třeba

nespat, když spí celý svět! Potřebuji já hledat cestu ve

tmě domů? A být rád, že si nevyvrtnu nohu nebo ruku?

(Zastaví se.) Zatracená cesta, zas ji vybral déšť! Kdybych

neměl hole či opory vůbec, domů bych se nedostal. Dvě

nohy a hůl to jsou tři opěrní bodové. Těmito třemi body

mám nejpravidelnější stojatost. No, zkusím to bez hole.

(Smýkne sebou a upadne.) Mordié!

 

BYSTROUŠKA

(vběhne za slunečnici)

RECHTOR

(se udiveně zadívá na slunečnici)

Staccato! Flažioleto!

(Van větru, slunečnice se zatřese tajemně,

pozvedne oči úžasem)

Ó, ó, Terynko! Kdybych byl věděl, že vás tu potkám, byl

bych dávno opustil obžerníky oba. Vy mne milujete? Ó,

promluvte! Já vás návidím už léta letoucí, můj osud je ve

vašich rukou a čekám, co odpovíte! Odpusťte muži

chabému, hořícímu láskou. Půjdu za vámi, půjdu. Sevru

vás do své náruče.

(Slunečnice se odkloní od plotu.)

Aha, už mi dělá místo. Čeho se ještě dožiju…

(Hůl mu vypadne z ruky, rozběhne se k plotu a přemete ho

kozelcem.)

BYSTROUŠKA

(mihne se od slunečnice, ukryje se v křoví)

FARÁŘ

(přichází)

„Pomni, abys byl dobrým mužem!“

Hrome, z kterého je to klasika? (Zapaluje a sedne si příliš

náhle.) Nehoří! Co jsem se tak nasedával! Já mladým

studentem a ona copánek měla jako ze zlata a očima se

dívala nevinně, nechápavě… Dávno je tomu. Pak bylo

všemu konec. Oči jako tůň, v hloubce obloha nebeská a

ještě hlouběji a ještě hlouběji zrada ošemetná jak slizké

dno! S řeznickým tovaryšem! A mně obviňovali,

panáčka Alojze! (výsměšně) Kočička na jívě. Zuzana

ctnostná v lázni. Od té doby neměl jsem čistého

pohledu ani pro jedinou! Přešlo všecko. Teď stojím jako

smeták v koutě. „Memnesthó anér agathós einai!“

(radostně) To je přece z Xenofontovy Anabase!

 

REVÍRNÍK

(za jevištěm na Lišku Bystroušku)

Kujóne! Už tě ženu!

 

RECHTOR a FARÁŘ

(sbírají se ze země a utíkají každý jiným směrem)

Pro Boha! Tady nesmím zůstat! Ten nerozumí, že je

člověk křehká nádoba!

 

REVÍRNÍK

 

Liška! Na minut hodiny, že to byla naše liška!

PROMĚNA

 

6. obraz

 

Doupě Bystroušky. Letní měsíčná noc. Z mlází

zasvitnou žhavé oči Lišákovy.

 

BYSTROUŠKA

 

Bóžinku, ten je hezké!

Ten je hezké!

 

LIŠÁK

(vystoupí uhlazeně)

Polekala jste se, slečno?

 

BYSTROUŠKA

(nevinně)

Ne-e! Ne-e!

 

LIŠÁK

 

Tady asi hnízdijou ftáčci!

 

BYSTROUŠKA

(skromně)

Bať!

 

LIŠÁK

 

Ale včil je jich tu málo.

 

BYSTROUŠKA

 

Bať. Já totok místečko dobře znám, bývám toť nedaleko,

vyšla jsem si tutoť na procházku, protože mě strašně

bolí hlava.

 

LIŠÁK

 

Tož, dovolte, prosím, abych vás doprovodil. Včil zase

myslivci lozijó po lesích, a když je jeden tak zamyšlené,

lefko by přišel k úrazu!

 

BYSTROUŠKA

(zajíkavě)

Když budete tak laskavé…

 

LIŠÁK

 

Ovšem, nebude-li matinka se hněvat.

 

BYSTROUŠKA

 

Ó, ne-é! Já jsem dávno samostatná.

 

LIŠÁK

 

Samostatná?

 

BYSTROUŠKA

 

Mám aji svůj dům.

Odkázal mi jej strýc jezevec.

LIŠÁK

(s obdivem)

Majitelka domu?

 

BYSTROUŠKA

 

A v myslivně bývala jsem jako doma.

 

LIŠÁK

 

V myslivně!

BYSTROUŠKA

 

Vyrostla jsem tam. Mám lidské vychování… Kradla

jsem! Jednou, ještě mráz mne teď přebíhá, chytli mne.

Ale liška se umí bránit! A také se ubrání. Umím aspoň

jazyk vyplazit. No, domlátili mne. Kus oháňky jsem

ztratila. Myslivec sliboval: „Ani se neptéte, jak já ju

dobiju. Až padne, vypárám jí ten hrtan mlsné a ty budeš

mít, ženo, kožešinu jak hraběnka.“ „Nestydíš se, dědo,

zvíře térat? Esli uderíš znova, postavím se ti. Co seš tak

lakomé, že jde ti o kósek žvanca! Máš tu všeho dost a já

ničehož nic. Žebrat nésu zvyklá, tož sem si kósek vzala.

Chceš, uder! Chceš, uder! Pak aji ty!“ – A

uderil…„Tyrane! Tu máš, cos chcel!“ A zakolíbal se jak

podťaté strom. Zdrhla jsem. A z těch dob jsem zvíře. Les

byl černější než sama noc a mně bylo volno!

 

LIŠÁK

(pokloní se Bystroušce)

Zlatohřbítek, lišák s kroužkovými pesíky, z Hluboké

zmoly.

 

BYSTROUŠKA

 

Těší mne! Bystrouška, schovanka z jezerské myslivny.

 

LIŠÁK

 

Nebude vám, slečno, nemilé, kdybych vás opět navštívil?

 

BYSTROUŠKA

(upejpavě)

Dozajista nikoli.

 

LIŠÁK

 

Chodíváte často na palouček?

 

BYSTROUŠKA

 

Mezi půlnocí a jednou. Nemám přítele, tož chodím

sama. Nikomu nedovolím, aby mne doprovázel.

 

LIŠÁK

 

Jste ideál moderní ženy! Kouříte snad?

 

BYSTROUŠKA

 

Ještě ne-e.

 

LIŠÁK

 

Žerete králíky?

 

BYSTROUŠKA

 

Ó, jak ráda!

 

LIŠÁK

 

Ruku líbám!

(Odkvapí.)

BYSTROUŠKA

 

Jsem-li opravdu tak krásná? Co je na mně tak krásného?

Co je na mně tak krásného? Trochu jsem přece k světu!

Ty divné a čarokrásné myšlenky!

 

LIŠÁK

(pozoruje Bystroušku schován za křovím)

Hezounká je, hezounká! Nesmím si ji nechat přebrat!

 

BYSTROUŠKA

 

Jsem-li opravdu tak krásná! Můj synečku zlatý… kdybys

věděl, jak jsem se do tebe zamilovala!

 

LIŠÁK

 

Rukulíbám! Rukulíbám!

(Ukazuje Bystroušce králíka.)

BYSTROUŠKA

 

Co vy přicházíte tak časně?

 

LIŠÁK

 

Chichichi! Chichichi!

Tady vám nesu něco k snědku! (Klade před Bystroušku

mladého králíka.) Chichichi!

(Pokroutí si junácky vous, zahledí se zamilovaně.)

BYSTROUŠKA

 

Chichichichi! Chichichichi!

Vy jste ošklivé – děláte si kvůlivá mně takovou škodu.

 

LIŠÁK

 

Je vám zima?

 

BYSTROUŠKA

 

Ne-e, je mně horko!

(ranní červánky)

LIŠÁK

 

Vy jste ještě nemilovala?

 

BYSTROUŠKA

(stydlivě)

Ne-e! A vy moc?

 

LIŠÁK

 

Taky ne-e.

 

BYSTROUŠKA

 

Proč?

 

LIŠÁK

 

Proto, že jsem ještě nenašel takové, které bych si já byl

vážil, pro kterou bych život dal. Ale najdu-li takové …

 

BYSTROUŠKA

(sevře se jí hrdlo)

Tož …

LIŠÁK

 

… tož bez velkého rozmýšlení zeptám se jí: Máš-li mne

ráda? Vy mlčíte?

(Zuřivě schvátí Bystroušku.)

BYSTROUŠKA

 

Pusťte mne! Buďte tak laskavé! Ste hrozné! Bojím se vás!

Dite pryč! Nechcu vás vidět!

 

LIŠÁK

(pustí ji smutně)

Tož, tož běžte, odneste moje štěstí! Zničte mne! Zkazte

mne! Nechcu být živé!

 

BYSTROUŠKA

 

Opravdu!! Proč jste to neřekl dříve?

(utírá si čumáček)

LIŠÁK

 

Opravdu, tebe, Bystrouško, jsem si já zamiloval.

 

BYSTROUŠKA

 

Mne! Mne!

 

LIŠÁK

(vášnivě)

Opravdu tebe, tebe, Bystrouško, tebe, Bystrouško, tebe

jsem si zamiloval, protože jsi zrovna taková, jakou jsem

odjakživa chcel!

 

BYSTROUŠKA

 

Proč zrovna mě?

 

LIŠÁK

 

Nejsu lhář, nejsu lišák ulhané. Mluvím, co v srdci nosím

od včílka. Ne tělo, tvoju dušu miluju. Nevrc hlavou.

Uvidíš, Bystrouško moja, uvidíš, že aj romány, opery

budou o tobě psáti. Pojď sem, neutíké, sedni si vedlivá

mne. Chceš mi? Neplač! Aji já bych radosťou zaplakal!

Chceš mi? Chceš mi?

 

BYSTROUŠKA

 

Chcu! Chcu! (Vklouzne s Lišákem do doupěte.)

SOVA

 

(kříčí do lesa)

Kdybyste věděli, co já viděla, těmato vlastníma očima

viděla, já stará osoba! Ta naše Bystrouška je jak ta

nejhorší…

 

SOJKA

 

S kém?

 

BYSTROUŠKA

(vzlyká, vylézá z doupěte)

Aooo! Aooo! Aooo!

 

LIŠÁK

 

Co pláčeš, naříkáš? Co se ti stalo dušenko,

žes tak uplakaná?

BYSTROUŠKA

 

A ty nevíš, co ty netušíš?

 

LIŠÁK

 

Ne-e, pověz mi to.

 

BYSTROUŠKA

(šeptá mu do ucha, padne mu okolo krku)

Co včil myslíš se mnou dělat?

 

LIŠÁK

 

Když je to tak, tož rovnou k farářovi!

 

DATEL

 

Nu, že už dete! Čeho si vlastně přejete?

 

LIŠÁK

 

My bychom tentononc…rádi svatbu!

 

HLAS LESA

Ó! Ó!

 

DATEL

 

Spíš ohlášky? Ne? (Oddává je.)

Tentononc Lišák Zlatohřbítek bere si lišku Bystroušku

za manželku!

(Svatební rej. Hlas lesa.)

3. DĚJSTVÍ

 

7. obraz

 

Na kraji seče. Podzim. Poledne. Jasná obloha.

 

HARAŠTA

 

Déž sem vandroval, mozeka hrála,

moja znémiléší z okna kókala -la -la,

z okna kókala.

Nekóké za mnó, poď réši se mnó,

a já tobě kópím sokňo zelenó -nó -nó,

sokňo zelenó.

Sokňo zelenó, mezolánovó,

habe te se mohla

vandrovat se mnó -nó -nó,

vandrovat se mnó.

(Zahlédne nataženého zajíce, chce ho vzít, ale tu uvidí

Revírníka.)

REVÍRNÍK

(zhurta)

Tož co, Harašto, máš se dobře?

 

HARAŠTA

 

Nu což, pantáto, měl bych se dobře, kdyby ne té mojí

suže!

 

REVÍRNÍK

 

Myslím si, jak se obendeš bez ženy?

 

HARAŠTA

 

Zaobendu se, pěkně zaobendu. Ale včil, zlatá ty moja

republiko, dám se s ňou zezdat. Však, pantáto, našel

jsem si tu nélepčí. (Vytahuje láhev z kapsy.) Totok, totok jí

nesu na zvostřenó! Je jí Terynka!

REVÍRNÍK

 

Terynka?

 

HARAŠTA

 

Baže, Terynka!

 

REVÍRNÍK

(nedůvěřivě)

Terynka?

 

HARAŠTA

(radostně)

Terynka, Terynka!

 

REVÍRNÍK

(přísně)

A nepytlačíš mi, Harašto?

 

HARAŠTA

(s přetvářkou)

Jak je Bůh nade mnó a tvrdá zem pode mnó, ani, ani

brokem! Ale, ale skoro měl bych!

REVÍRNÍK

Co to plendáš?!

 

HARAŠTA

(tajemně)

No tož, tu pár kroků leží zajíc! A natažené! Chtěl jsem

ho vzít, ale ešče že mi cosi, že mi cosi řeklo: „Neber,

Harašto, mohl bys být v ostudě!“

 

REVÍRNÍK

 

Člověče!

(Div ho nosem neprobodne.)

Set sakra pes, neber Harašto, neber, mohl bys být

v ostudě! (Přehodí pušku a jde rovnou k seči. – Naříkavě.)

A natažené?

 

HARAŠTA

(vychytrale za ním, nadsázkou)

A natažené!

 

REVÍRNÍK

 

Že už pokoje nedá!

(Nalíkne železa.) Liška Bystrouška! Nalíknem.

Beztak pro macka se vrátí.

(Zamračen zabočí do žlebu.)

HARAŠTA

 

Chichichi! Chichichi!

(Odchází opačným směrem.)

Chichichi!

 

LIŠTIČKY

 

Běží liška k Táboru,

nese pytel bramborů,

ježek za ní pospíchá,

že jí pytel rozpíchá.

Běží liška k Táboru,

nese pytel zázvoru,

běž, zajíčku, běž za ní,

pober jí to koření!

(přiběhnou až k zajíci)

BYSTROUŠKA

(ohledává zajíce)

Divná věc!

 

LIŠÁK

 

Divná věc!

 

LIŠTIČKY

 

Divná věc!

 

BYSTROUŠKA

 

Člověk tu byl a zajíce tu zanechal! Je to možná?

Měl ho v ruce a zase ho položil!

 

LIŠÁK

 

Pozor! Úklad!

 

PRVNÍ LIŠTIČKA

 

A já už vím, co to je! To jsou kleště!

 

BYSTROUŠKA

(očenichává řetěz)

Zač nás ten děda považuje?

 

LIŠTIČKY

 

To jsou kleště! To jsou kleště!

Zač nás ten děda považuje?

 

BYSTROUŠKA

Myslí, že su jezevec?

 

LIŠTIČKY

 

Myslí, že su jezevec?

 

BYSTROUŠKA

 

To asi ne-e!

 

LIŠÁK a LIŠTIČKY

 

To asi ne-e!

 

BYSTROUŠKA

 

Je to ale Jan s cedulou! Faječkou smrdí řeťaz!

 

LIŠTIČKY

 

Jan s cedulou! Jan s cedulou!

 

BYSTROUŠKA

 

Myslí, že nám nezvostal ani jeden liščí chlup?

 

LIŠTIČKY

(rozběhnou se)

Jan s cedulou!

 

LIŠÁK

(mazlí se s Bystrouškou)

Kolik jsme už měli dětí? Stará, nevíš?

 

BYSTROUŠKA

 

Nevím, kolik.

 

LIŠÁK

(lísá se k Bystroušce)

A kolik jich ještě budeme míti? Stará, nevíš?

BYSTROUŠKA

 

Kdybys dal pokoja! Mohl by tě někdo slyšet. Znáš

zvířecí huby! Do rána nás roznosijó po celém lesu.

 

LIŠÁK

 

A což kolik? Ještě jsi načisto pěkná!

 

BYSTROUŠKA

 

Počkej, počkej, to si povíme v měsíci máji.

 

LIŠÁK

 

Počkám, počkám. Počkám, počkám v měsíci máji,

počkám, až si to povíme v měsíci máji.

 

HARAŠTA

 

Když jsem já šel okolo háje zeleného,

natrhal jsem lupení do šátka bílého.

 

BYSTROUŠKA

 

Kdo to tu vříská? Jdi! Schové se!

 

LIŠÁK

 

Kdo to tu vříská?

 

BYSTROUŠKA

 

Proč bych se nepodívala, jaké to člověk?

 

HARAŠTA

 

Donesu já ho do lože,

kde má milá leží.

Otevři mi, má milá –

(Zhlédne Bystroušku, postaví rychle nůši na zem.)

Nůšu důle! Harašto! Harašto! Ščagél do ruky!

(Vytahuje z nůše pušku a skládá ji.)

Hů, na ňu! To bude štuc pro Terynku.

 

BYSTROUŠKA

 

Tož, ty tak?

 

HARAŠTA

 

(honí se za ní, míří a zase svěsí pušku podle toho, jak

Bystrouška mu nadbíhá, nebo se skrývá)

BYSTROUŠKA

 

Bít, zabít, jen proto, že su liška?

Bít – zabít?

 

HARAŠTA

(klopýtá a upadne)

Rány boží!

 

BYSTROUŠKA

 

Spravuj si svůj nos a já tvoju nůšu!

(Utíká k nůši. Lištičky se k nůši sběhly a dáví drůbež.)

HARAŠTA

 

Ochocho! (Ohmatává si rozbitý nos.) Rány boží! Co já

Terynce řeknu, uviďa ju! Ochocho! Anciáš pekelné

nadehnal ju!

BYSTROUŠKA

 

Bít, zabít, jen proto, že su liška! Bít, zabít, jen proto, že

su liška! Odnesu-li kuřátko, co tu pláče, co tu pláče?

 

HARAŠTA

(pln vzteku nazdařbůh střelí do lišek)

Totok zde!?

(Lištičky se rozběhnou v záplavě peří, umírající Bystrouška

zůstane ležet.)

PROMĚNA

 

8. obraz

 

U Pásků v zahradě.

Nezvyklé ticho.

 

REVÍRNÍK

 

A kde otec Pásek?

 

PÁSKOVÁ

 

Je v Brně. Je plno práce. Líčíme … není do výkladů.

(odchází)

REVÍRNÍK

(k zamlklému Rechtorovi)

Tož jdu po stopě liščí a nandu doupě opuštěné. No,

rechtorku, neujde ti přece suché jazyk liščí. Víš, že dělá

neviditelným? I mé staré štuc neujde. Šak se ti to zhodí,

rechtorku, až pudeš na námluvy za slunečnicema.

 

RECHTOR

 

To už ne! Slečna Terynka se zrovna dnes vdává.

 

PÁSKOVÁ

 

Má nový štuc! Nový štuc!

 

RECHTOR

(stírá slzu, pro sebe)

Snad neviděl?

 

REVÍRNÍK

(potřásá rechtorovi rukou)

Do hroma! Suché jako lóč a přeci z oka krapečku

vypotí? Nic, kamaráde! Dobře je ti! Co by sis počal

s takovou ženskou?! To by byl pěkné kontrapunkt!

Latina tu schází.

(k Páskové)

Jak je mu asi ve Strání?

 

PÁSKOVÁ

 

Psal starému … Teskní …

 

REVÍRNÍK

(náhle)

Zaplatím a půjdu.

RECHTOR

(překvapeně)

A kam tak brzo?

 

REVÍRNÍK

 

Kam? Do lesa a dom. Lapáčka jsem nevzal s sebou,

bolijou ho nožky, polehává, je staré, rechtorku, jako my.

Jak dávno tomu, hlouposti jsme vyváděli. A včil člověk

je rád, když někde si přičapí a nechce se mu ani hni!

 

PROMĚNA

 

9. obraz

 

Černý suchý žleb jako v 1. dějství. Slunce vysvitne po

pršce.

 

REVÍRNÍK

(stoupá do stráně, srdečně)

Neříkal jsem to? Malovaný jako vojáček. Palička

kaštanová jako děvčátko. (hladí zdravý štíhlý hřib)

Je to pohádka či pravda? Pohádka či pravda? Kolik je

tomu let, co jsme kráčeli dva mladí lidé, ona jak

jedlička, on jak šerý bor? Také jsme hříbky sbírali, tuze

pohmoždili, pošlapali, protože … protože pro lásku

jsme neviděli. Co však huběnek, co však huběnek jsme

nasbírali! To byl den po naší svatbě, bože, to byl den po

naší svatbě! (Usedne, opře pušku o kolena.) Kdyby ne

much, člověk by v tu minutu usnul… A přece su rád,

když k víčerom slunéčko zablýskne… Jak je les

divukrásný! Až rusalky přijdou zase domů, do svých

lesních sídel, přiběhnou v košilkách, až zase přijde

k nim květen a láska! Vítat se budou, slzet pohnutím

nad shledáním. Zas rozdělí štěstí sladkou rosou do tisíců

květů, petrklíčů, lech a sasanek a lidé budou chodit

s hlavami sklopenými a budou chápat, že šlo vůkol nich

nadpozemské blaho. (S úsměvem usíná. V pozadí vynoří se

jeřáb s datlem, sova, vážka a všechna zvířata z 1. dějství.)

REVÍRNÍK

(se nadzvihne ve snu)

Hoj! Ale není tu Bystroušky! (Přiběhne malinká lištička.)

Hle, tu je! Maličká, rozmazlená, ušklíbená, jak by mámě

z oka vypadla! Počké, tebe si drapnu jak tvoju mámu,

ale lepší si tě vychovám, aby lidi o mně a o tobě nepsali

v novinách. (Rozpřáhne ruce, ale zachytí Skokánka.) Eh, ty

potvoro studená, kde se tu bereš?

 

SKOKÁNEK

 

Totok nejsem já, totok beli dědóšek! Oni mně o vás

veveveve, oni mně o vás vevevekládali.

(Revírníkovi vypadne v zapomenutí puška na zem.)