Libuše - Bedřich Smetana

JEDNÁNÍ PRVNÍ (Libušin soud)
Libušina síň na Vyšehradě, s pohledem na Vltavské údolí.

Výstup 1.
RADMILA
Slovutná dcero Kroka, slavná kněžno,
ó dík, ó dík,
žes na mou prosbu povolala kmety,
by srovnali zlou hádku
jež vznikla o dědictví otcovské,
ač sotva skonal, mezi bratry tak
nepředvídaně, tak neslýchaně.

KRASAVA (stranou)
Ó běda! Vímtě,
kdo vinen tím;
jak mohla jsem tušit,
že to způsobím!

RADMILA
Věštkyně budoucnosti! Obdařená
od bohů moudrostí, jež zmatky rovná!
Své oba bratry ještě naposledy
poroučím v přízeň tvou.
Neb povždy žili
ve svornosti a míru jen;
až Černoboh – jen ten to mohl být –,
až Černoboh ten škodolibý,
ponořil ducha jejich v temný blud.

KRASAVA (u sebe, rozčileně)
Bohové! Pozdě
teď lkala bych,
když rodí se zkáza
z činů mých!

LIBUŠE (Radmilu zvedajíc k sobě)
Již vstaň a potěš mysl svoji!
Libuši vodí bohův hlas.
S pomocí jejich podaří se,
že bratři srovnají se zas.

Bohové věční tamo nad oblaky,
v milosti shlížejte na tuto zem!
Ku svornosti je veďte
a lásce pozasvěťte,
had sváru nechať mine její lem!
Ať síly země jeho blaho rodí
a lidu všemu hojnost plodí!
Ať svorné síly vedou národ k štěstí
a příštím věkům jeho slávu věstí!
Ó bohové, slyšte modlitbu mou,
můj národ vezměte v ochranu svou!
Ó, chraňte mou vlast!
Můj národ vezměte v ochranu svou!

LIBUŠE (slavně)
Již hlas mě volá
do sboru hlav,
k svatému soudu
dle otců práv!

Výstup 2.
KRASAVA
Nemohu dále!
Jej nelze mi zřít!
Před jeho tváří
bych nemohla dlít!

RADMILA (navrátivši se rychle)
Krasavo, proč váháš jíti
s námi, vidím tě se chvíti?

KRASAVA
Na mé tváři viny znak,
znesvětil by soud můj zrak!

RADMILA
Ha, co to, co má to býti?
Zjev, co skryto v duši tvé!
Krasavo, ó mluv, ó pověz,
vždyť tě družka sestrou zve!

KRASAVA
Vidíš ten plamen,
jak se v kotouči zvedá!
Běda, teď jme se
vždy dále a dále, výš a výš!
Již chatka padá, tam hoří stoh,
již spaluje lesy;
po vůkolí všem
moře plamenův!
Ó, ten žár, který po zemi vzplál,
mou rukou vznik‘, mou rukou se vzňal!

RADMILA
Bohové, co se to stalo?
Mluv! Co tě tak rozervalo?

KRASAVA
Všechno se dozvíš,
řeknu ti vše;
ne však zde,
zde mezi stěnami tmavého hrobu,
jež se zhroutiti
hrozí na mne ubohou!

Pojď, kde je volný větrů let,
tam všechno, všechno tobě vyjevím;
pojď, pojď, kde se modrý klene svět,
tam tobě všechno, vše ti povím!
Pomalu odcházejí.

PROMĚNA
Prostranství na Vyšehradě. V pozadí lípa. Pod korunou
její na zvýšeném místě trůn; pod trůnem na třínožce
stojí nádoba s ohněm, pod nádobou touto jiná s vodou.
Chrudoš, Šťáhlav, Lutobor, Radovan. Leši, vladyky, lid.

Výstup 3.
SBOR
Běda, když mezi vlastními bratry
spory se rodí a mrzký svár;
k samému nebi zloba ta vniká
volajíc bohův hněv i zmar!

CHRUDOŠ
Ne! Ne! Těch řečí nechte!
S tím
(ukazuje na Šťáhlava)
déle nelze se snést!
Ač spanilý je v tváři,
má v mysli klam a lest.

ŠŤÁHLAV
Mám v lásce svého bratra,
však jeho zvůli juž
nadále já snášet nesmím;
jsemť bohdá také muž!

LUTOBOR
Teď víte, smířit že jich nelze!
Já sám, jich strýc, nadarmo jsem
domlouval oběma; bojím se,
že marně pohnáni jsou sem!

RADOVAN
Nám knížete jest věru třeba,
by se jí dobrým rádcem stal;
ó, kéž by sobě chotě vzala,
který by vášně poutat znal!

LUTOBOR (tajně k Radovanovi)
Praví se, že na bílém oři
do Stadic jezdí za radou;
ó, kéž by Přemysla si vzala,
pak blaze zemi!
Zazní slavnostní zvuky pochodu.
Hle, již jdou!

Výstup 4.
Průvod. Dvě panny předstoupí. Pravá nese desky, levá meč.
Poté Libuše. Za ní deset děv dvojřadem. Průvod jde po celém
jevišti. Shromáždění se hluboce uklánějí. Libuše vystoupí na
trůn. Vpravo postaví se panna nesoucí desky, vlevo druhá
s mečem. Ostatní seřadí se na obě strany.

CHRUDOŠ (k sobě)
Ten had tu schází,
má přede mnou strach,
že by ji zrak můj snad,
snad pokořil v prach!

LIBUŠE
Vy kmeti, leši! Před vámi tu jsem,
dceř Krokova, na trůn zvolena vámi!
Pod korunou svaté naší lípy,
po pravici mé desky právodatné,
nalevo křivdy kárající meč;
před mými zraky oheň pravdozvěstný
a u mých nohou svatocudná voda!
Já svolala vás, vladyky i kmety,
abyste při tu rozřešili:
nad Chrudošem od Otavy křivé,
od Otavy křivé, zlatonosné;
Nad Šťáhlavem na Radbuze chladné!
Ti, oba bratři, oba Klenovici,
roda stara Tetvy Popelova,
který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné vlasti přes tři řeky,
o dědictví otcovské se sváří,
ač sotva k otcům odešel jich otec.
Nuž slyšte! Suďte! – Počni, Chrudoši!

CHRUDOŠ
Jsem starší bratra,
dle toho právem,
jakž u sousedních Němců zní,
mám dědit všechno!
Pevně budu stát,
jako že stojí ten hrad,
nech i slunce naň se usmívá
nebo bouře hruď mu rozrývá!

LIBUŠE
A co dí Šťáhlav, mladší obou bratří?
ŠŤÁHLAV
Rád se uspokojím tím,
co určíš ty, slovutná kněžno,
s kmety, lechy vespolek,
kteří jsou hlavou všemu lidu.
Co vy uznáte, nech stane se!
V soud váš pevnou víru mám,
k mocné skále hledím k vám!

LIBUŠE
Vladyky, kmeti, po dávných zvyklostech,
po zákonu věkožízných bohův
oba dva bratři vládnou
dědictvím otce v jedno;
čili rozdělí se stejnou měrou!
Rozřešíte moje výpovědi,
čili budou u vás po rozumu;
nebudou-li u vás po rozumu,
ustavíte jima nový nález,
ký by smířil rozvaděné bratry!

ŠŤÁHLAV (rozhlížeje se po řadách děv; k sobě)
Kde jest má sestra?
Nevidím ji u děv!
Co se to stalo?
Jaký to zjev?

CHRUDOŠ (k sobě)
Jak teskně se
po Krasavě ptá!
Ó, zrádná ženo,
buď prokleta!

RADOVAN (k Libuši)
Jsme sjednoceni!

LIBUŠE
Nuže, soud již oznam,
ať zaslechne jej veškerý můj lid!

RADOVAN
Oba rodní bratři Klenovici,
roda stara Tetvy Popelova,
který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné vlasti přes tři řeky,
smíříte se takto o dědiny:
budete jim oba v jedno vlásti!

CHRUDOŠ (zuře, zvedá zatnuté pěstě)
My v jedno? Ne! Ne! Toť řádné!
Spíš svět se v rum rozpadne!
(obrácen k Libuši)
Běda, když se ku ptencům
plíží zmije zlá,
běda, jimž žena vládne
tak nestálá!
Muž jen na muže sluší,
pevnáť jeho pěst;
váš soud je mi ničím,
neboť on z ženy jest!
(Odkvapí.)

SBOR
Hrůza! Ký to vzdorný hněv!

LIBUŠE
Vy svědky jste!

LUTOBOR
U Peruna, já pomstím hanu tvoji!
(Žene se za Chrudošem.)

ŠŤÁHLAV
Pryč! Pryč! Za nimi!
Než setkají se v boji!
(Pospíchá za Lutoborem.)

LIBUŠE
Ó, hanbou rdím se v líci!

SBOR
Ledem stydne těla krev!
Leknutím se tají dech,
řeč zachází, zrak i slech!

LIBUŠE
Vy slyšeli jste pohanění moje,
jak na mě lál před tváří národa,
že jsem jen ženou nestatečnou v boji
a bídný ten, kdo ženě žezlo dá!
Nuž staň se, nech ať po železe vládne
nadále muž! Vy sami zvolte ho,

jenž vlásti vámi má z té výše hradné
a mstíti mě. Já vdám se za něho!

RADOVAN
Ó, je-li dnešní den k tomu dán,
by tu ti vnukl snahu,
pak buď tedy navždy požehnán,
neb národ vedl k blahu!
Však na nás marně bys žádala,
bychom ti určili muže,
vol sama, jak tebe vyvolil lid,
a vše se zdařiti může!

VŠICHNI
Vol sama podle žádosti své,
dle srdce, neupoutána,
my přivítáme s jásotem
dnův budoucích vládce a pána!

LIBUŠE
Nenadálá blahosti!
Sama zvolím chotě svého,
jej, jenž skvostem srdce mého
již od dávné mladosti!
Nuž staň se! Volba vykonána
po uvážení přemnohém!
Již zvěstujte to, drazí, všem
že ten, kdož trůn si
osvojí v pokoji,
je Přemysl ze Stadic,
vaše kníže!

RADOVAN A SBOR
Buď zdráv! Již, národe, jásej!

LIBUŠE (k sobě)
Jaká to rozkoš!

RADOVAN A SBOR
Ať po zemi zazní blaha hlas!

LIBUŠE
Jej přivinu k srdci!

RADOVAN A SBOR
A jako vás dva milosti páska,
tak svazek svornosti objímej nás!

 

JEDNÁNÍ DRUHÉ (Libušin sňatek)
Horská krajina lesní.
V pozadí mohyla.

Výstup 1.
Lutobor, Krasava, později Šťáhlav, Radmila.

LUTOBOR
Napojte koně teď a čekejte!
Ó, proč mě božský osud trestá
tak nezvedeným dítětem?
Jak různá jeho, moje cesta!
Ať proto zví o hněvu mém!
Slabosti ženská, marné snění,
ó, lsti a nerozume žen!

Jak často ještě k zahubení
půl světa hodíš ve plamen!

KRASAVA
Můj otče, ach, již druhý dlouhý den
jsme na cestě a zdráháte se posud
nám zvěstovati této cesty cíl!
Však, kujte sobě cokoli,
vyžeňte dceru v divé pustiny,
pohrobte dceru třeba ve propasti,
jen dejte zříti mi ve vaši tvář!
Můj otče, nežli nade mnou
vznesete těžký soud,
dovolte mi jen jednou, jen jednou
vám ve tvář pohlédnout!
Já zkvétala jsem v lesku,
jenž zdobíval váš zrak,
a raděj zhynu v stesku,
než ve tmách, než ve tmách
žíti tak!

LUTOBOR (odvrácen od Krasavy)
Vlk a liška lstivá
nepochází z ušlechtilého jelena,
a z orla, jenž se v mračna sází,
nevzešla noční plemena!
Ty nejsi krev má, v duši tvojí
tak podlá faleš sídlo má,
že nejlepšího reka v boji
otravným jedem užírá!

KRASAVA
Můj otče, slyšte, pomněte,
že obětí jsem kruté vášně!
Mou vinu zlou
nesuďte pojednou! –
Ach, vzňalo se láskou k Chrudoši
mé srdce, vzplanulo při poznání,
že není ke mně bez citu.
Však jakkoli jsem chtěla
odlouditi tajemství jeho,
vždy pyšně vyhýbal se nástrahám.
To bodlo mne,
že častokrát jsem plakala.
I napadlo mi vzíti na něm
pomstu, děsnou pomstu za trýzeň.
Můj otče, hle! Toť pramen zla!
A tož, když v blahé touze lásky
on plál a cit svůj projevil,
že jsem, ó žel, ho odbyla,
na srozuměnou davši mu
– jáť netušila následků –,
že zadána jest láska má,
že citů mých pánem je bratr, ne on!
Ale čím mocněji se nes
spor obou bratří k činu,
tím jen víc mě pojímal strach
vyznati vinu,
tím více vzrůstala
zoufalost moje
až u šílenost!
Za politování vás prosím,
za jediný pohled ždám,
nesuďte nemilosrdně,
když se v pokoře z viny své znám!

ŠŤÁHLAV A RADMILA
Za politování prosíme!
Za jediný pohled ždá!
Nesuďte nemilosrdně,
když se v pokoře z viny své zná!

KRASAVA
Slyšte mne!

ŠŤÁHLAV A RADMILA
Ó, milost! Hle!
(Krasava kleká před Lutoborem.)

LUTOBOR
Nuž buď! –
Jak divý mrak uháněl Chrudoš
z hradebních bran, že jsem ho rychlou nohou
již dohoniti nemohl, a teď
jsem s hrůzou pochopil, co se stalo.
I obeslal jsem Chrudoše v tento den
sem k hrobu k otcovu,
jenž byl můj brat.
A tamto-li na svatém pohřebišti
ho uchlácholíš, aby nevzdoroval
a nesáh‘ k pádné zbrani snad;
by naší kněžně povznesené
tak vysoko nad ostatní rod všechen,
se vzdal, ji odprosil, – nuž pak ti též
odpustím já! – Však nezdaří-li se,
pak jdi mi s očí, jdi na věky věkův!
(Rychle odkvapí.)

Výstup 2.
Chrudoš, Krasava, později Radmila, Šťáhlav a Lutobor.

CHRUDOŠ
(vystoupí protější stranou, nepozoruje Krasavu, pomalu a
zamyšlen)
Můj ujec zval mne k hrobu otcovu,
proč to? Snad abych s Libuší se smířil,
ji odprosil, jí klaněl se a kořil?
Toť nestane se, nestane se nikdy!
Prokleto budiž, prokleto
ženské plémě veškero! –
A přec, jak na tebe,
Krasavo, vzpomínám, tu srdce mé
by mohlo zhynout žalostí!
Však kde je ujec?
(zahlédne Krasavu)
Ha, co vidím zde!
Pryč odtud, pryč!
(chce odkvapit)

KRASAVA (mu zastoupí cestu)
Ó stůj! Ó stůj!

CHRUDOŠ
Čeho žádáš?

KRASAVA
Ach, odpuštění, – lásky tvé!

CHRUDOŠ
Žádáš mé lásky a miluješ bratra!

KRASAVA
Ó pomni, jak jsi v pýše své mne trápil,
mě mučil, trýznil, nežli přiznals se,
že srdce tvé se v lásce ke mně sklání!
Tenkráte zadržené zlosti plamen
vyšlehl v prsou mých.
Bodána pomsty ostnem ostnem
jsem na oko se stavěla,
jako bych bratru tvému přála.
Ach, já ubohá neuvážila,
kam by to vésti mohlo,
že až ke zkáze celé naší vlasti! –
Ó, dej se obměkčiti!
Jak veliká vina má,
jen horoucí láskou k tobě
jsem ubohá chybila!

CHRUDOŠ
Jsi falešná a falše nenávidím!

KRASAVA
Vždyť z celého srdce pykám
nepravdivosti své.
Ó, slituj se nad dívkou,
jež jinak zahyne!

CHRUDOŠ
Nechť každý nese následky svých činů!

KRASAVA
Nuž viz, tam mohyla ční,
tam drahý tvůj otec dlí!
Pro svatou památku naň,
pro rodinný svazek,
který vás váže,
a smír nám káže,
prosím a žádám od tebe:
buď ke mně nakloň srdce své
neb mečem protkni srdce mé!

CHRUDOŠ
Ha, jak mohutně v mém se nitru
vroucí její slova pnou!
Jako střely rozžehané
vnikají mně do prsou!
Má Krasavo!

KRASAVA
Můj Chrudoši!
(Zatímco si Chrudoš a Krasava mlčky leží v náručí, vystoupí
Radmila, vedouc Lutobora a ukazujíc na ně; zároveň s nimi
vystoupí Šťáhlav.)

RADMILA, ŠŤÁHLAV A LUTOBOR
On s Krasavou, hle, smířil se!
Nám kyne blahá naděje,
že smíří se i s vládkyní!
Hvězda naděje nám svítá,
ranní záře plápolá!

PROMĚNA
Venkovská krajina z vůkolí Stadického. V pozadí Přemyslův
pěkný statek. Brána do statku vedoucí je otevřena. S obou
stran lípy, u jedné z nich pluh.

Výstup 3.
Přemysl, jeho čeleď a ženci..

ČTYŘI ŽENCI
Heja! Heja!
Bez klidu dále a na pole ven,
v práci a ruchu my končíme den!
Klopotu odmění přírody moc,
chutě ku práci, než nastane noc!

PŘEMYSL
Již plane slunce, blahý míru sen
se vznáší celou přírodou, a jen
v mých ňadrech vládne nepokoj, jakás to
snad předtucha, že osud změny strojí.
Či jsem ovládán Libušou,
že na svých cestách krajem u mne snad
prodlívá ráda? Ona jistě jen
si připomíná doby svého mládí,
když ještě pospolu jsme
chodívali do budečské školy!
A kdyby náklonnost ta byla láskou
tak opravdovou jako jest má?
Ano, marně vzdoruji tvé moci,
lásko svatá, marně zápasím,
její obraz tane dnem i nocí
v mysli mé, kam hlavu uložím!
Ale není-liž to marné
sahat k hvězdám tamo nahoru?
Po nebesích plují v záři čarné,
aby zašly v dálném obzoru!
Ano, proč bych
neměl doufati přece,
doufati směle v její lásku?
Či-li mi bohové vezdejších statků
dosti nedali darem?
Důvěru ke mně chová lid
a paží mých odvahu zná!
Ani tura řev
ani bouře hněv
neleká mne!
Máchnu-li mečem, klátí se doubci,
sosny, velikáni lesa!
Ať se odváží jen sem,
my vraha zaženem:
lesknoucích zbraní plamenné šípy
uhájily by Libuše i lípy! –
Leč kam jsem zabloudil?
Již poledne se blíží
a slunce v temeni!
Teď čeleď svolám z polní práce domů,
je k oddechu čas!
(Třikrát zatroubí na roh.)

SBOR ŽENCŮ
Klopotu odmění přírody moc,
chutě ku práci, než nastane noc!
Bez klidu dále a na pole ven,
v práci a ruchu my končíme den!
Heja! Heja!

PŘEMYSL
Hle, již pospíchají sem
v žertování veselém!

Výstup 4.
Dav ženců, pozdravujíc Přemysla,
vystoupí, s ním dav žen.

SBOR ŽENCŮ
Do konce dílo
je hotovo,
počneme v krátce
zas nanovo!

PŘEMYSL
Píle ta vaší
je ozdobou;
teď se radujte,
obžínky zvou!

ŽENCI
Dobrotivý je
náš hospodář,
štěstí nechť zdobí
vždy jeho tvář!
Do konce dílo atd.

PŘEMYSL
Já ale zůstanu. – Milý tu lípy stín
a větrové šeptají báje o Libuši.
Ó, vy lípy, ó, vy lípy,
praotcův ruka vsadila vás!
Jak pne se vznešeně hlava vaše
dýchajíc vůni,
lahodnou skýtajíc včelám stravu
a člověku stín!
Právem zasvěceny
národu jste mému.
Ó, buďte jeho obrazem,
sil, ctností, krásy pravzorem!
Ha, ký to hluk?
Tam dlouhý blíží se jezdců sbor,
to vladyky a leši,
za nimi pestrý lidu proud, –
Libušin bělouš,
hle, cválá vpředu vesele!
Co to, že jede bez paní?
Ký toho význam?

Výstup 5.
Přemysl, leši, vladyky s Radovanem v čele, ze nimi lid.
Zároveň vybíhá ze statku Přemyslova čeleď.

RADOVAN
Od Libuše ti pozdrav nesem
kloníce v úctě šíji svou.
Slyš poselství: my zvěstovati
tobě máme zprávu radostnou!
máš zasednouti na bělouše,
až ranní zoře bude kvést,
ve slávě branou vyšehradskou
co manžel kněžnin slavit vjezd!

LEŠI A LID
Buď zdráv, buď zdráv, Libušin manželi!
Buď zdráv, ó vládce, spěchej k veselí!

PŘEMYSLOVA ČELEĎ
On že Libušin je choť?
Perun kroky jeho voď!

PŘEMYSL
Co slyším? Jak? Toť pouze báj, ne pravda,
co zvěstovali jste mi nenadále!

RADOVAN
Toť poselství je Libušino,
co ústa naše pravila,
z řad lechů všech Libuše tebe
za svého chotě zvolila.
A když to zvěstovala lidu,
ozval se jásot národem,
že tebe chotěm učinila,
že ty máš býti knížetem!

OBA SBORY
Buď zdráv, buď zdráv, Libušin manželi!
Buď zdráv, ó vládce, spěchej k veselí!

PŘEMYSL
Má předtucha je vyplněna
a duše sen se pravdou stal,
a slávy brána jesti otevřena,
kterou mi osud mračnem ukrýval.
Mám po boku jí kráčet světem,
tak ona mi, tak sama velela!
Má cesta zdobena je květem,
činů se hvězda slavných zaskvěla!

RADOVAN A SBOR
Aj, vizte jeho tvář
jak zdobí štěstí zář!

PŘEMYSL
Nuž pokoj s vámi, tiché otcův sady,
kde mládí své jsem snil, kolébka stála má.
(jde k čeledi, podávaje mnohým ruce)
Nuž pokoj s vámi, moji drazí,
vám žehnám chvějícíma rukama!
Buď pokoj s vámi, krásné nivy, háje,
žehnejtež úrodou vás věční bohové!
Buď pozdraveno, ty mé rádlo,
kéž v úctě tebe mají vnukové!
Ty neseš blaho všeho světa lidu
a kypříš půdu, aby símě vzrůstalo,
ty paže tužíš k zápolení
a úrodníš, co ladem bývalo. –
Nuž staň se, ona volá, uposlechnu!

RADOVAN
Ano, volá, pohaněna
byla ubohá ta žena
rozlíceným Chrudošem!

PŘEMYSL
Co slyším?

RADOVAN
Možná, že ve vášni svojí
útok válečný již strojí
a že vzbouří naši zem!

PŘEMYSL
Co slyším? Ha! Libuše v boji s ním!
Nuž vzhůru ke hradu bez odkladu!
Nás volá kněžna k bojům vítězným!

VŠICHNI
My půjdeme všichni pospolu,
kam ruka pokyne tvoje,
nás odvaha vede ku zápolu,
kde vítězné kynou nám boje!

JEDNÁNÍ TŘETÍ (Proroctví)
Komnata Libušina na Vyšehradě

Výstup 1.

LIBUŠE
Mír zjednán mezi oběma zas bratry,
mír zjednán u milence milenčina
a u milenky milencovy též.
Rozluštěna jest neshoda!
Zas víže vás svornosti milá páska.
Jakž nemám z toho těšiti se dnes
stonásobně, v den sňatku
s kýženým a milým mužem!
(k Chrudoši a Šťáhlavovi)
Nuž podejte si ruce ještě jednou!
Aj hle, Chrudoši, tvoje Krasava!
Nuž, jděte blazí! Ráda odpouštím
a prosit budu chotě, aby též –
jsa nadán mocí nyní veškerou –
vám odpustil, jak odpustila já!
Ne, již nemohu se déle,
zvláště pak hněvati dnes,
ano, srdce v blahu hýří,
v nitru chová jas a ples!

KRASAVA, RADMILA, ŠŤÁHLAV,
CHRUDOŠ, LUTOBOR
Ó, díky tobě, vyvolenče bohů,
ty šlechetnosti planá, laskavá!
Ó, díky tobě, měj štěstí všude,
kam pošineš nohu,
buď tobě blaho jen a oslava!
(Fanfára z dáli)

LIBUŠE
On jde, on jde!

KRASAVA, RADMILA, ŠŤÁHLAV,
CHRUDOŠ, LUTOBOR
On jde!

Výstup 2.
Libuše sama

LIBUŠE
On jde!
Ještě nedohledný je oku dosavad,
neboť jej lidu oblily davy
jak balvan vlny zpěněné.
Avšak on jde, on jde!
Ó viz, velebný Kroku,
jenž s Vyšehradu mocně panovals
a nyní světa ruchu vzdálen jsi, –
nadešla již rozhodná života chvíle!
Ó, požehnání svého dopřej mi,
ať štěstí nese
i národu i mně
po staletí, –
by zloba osudu nestihla lid
a nezastřela hvězdy jeho svit!

Výstup 3.
Libuše, děvy.

DĚVY
Nuž vítej nám, nevěsto ctná,
ty děvo cudná, líbezná!
Již kyne snubu doba.
Tvůj ženich již jde, nemeškej,
zář mu polila obličej,
ó, buďte šťastni oba!

LIBUŠE
On sluncem je, já lunou jeho, vaší,
vy jako hvězdy buďte, strážci naši!
DĚVY
Jasnému slunci jdeme vstříc,
hle, štěstím plane luny líc!

PROMĚNA
Volná prostora uvnitř Vyšehradu jako v prvním jednání.

Výstup 4.
Chrudoš a Lutobor přicházejí, za nimi Šťáhlav,
Radmila a Krasava.

CHRUDOŠ
Neřekla vám, že dala všechnu moc
do rukou svého manžela?

LUTOBOR
Zas klame tebe nedůvěra zlá,
znak důvěry nes na čele!

CHRUDOŠ
Ne, ne, co vhod mi není,
to snášet nehodlám!
Jsem také muž jak on
a v pažích sílu mám!
Jsem muž, a u Peruna,
bojův se nelekám,
do zápasu, válečné bouře
se rád a směle dám!

ŠŤÁHLAV
Ó bratře, drahý bratře,
ukroť svých ňader slepou nenávist!
Již k dobrému se zlo obrací,
zlých úmyslův buď prost a čist!

CHRUDOŠ
Jsem odhodlán!

LUTOBOR
Ustaň, ty lutý! Svému-li se knězi,
dle práva zvolenému, nepoddáš,
nebudu tchánem tvým a dcera moje
tvou ženou!

KRASAVA
Ó poshov, miláčku,
ve hněvu svém,
sic žal se uhostí
v srdečku mém.
Pro lásku se naši,
miláčku můj, vzdej,
ode mne ty se
uprositi dej!

CHRUDOŠ
Ó zraku, čarovný zraku,
jenž záříš perlami!
Dej zlíbati ty slzy,
co řinou v ňadra mi!
Nevěsto má nejdražší,
poklade duše mé,
mám, tebe sotva našed,
zas ztratiti tebe?
Ne! Ne, ne, ne! Nuž poznej
mé srdce aspoň dnes,
vše rád snesu z lásky k tobě,
co chystá pomsty běs!

Výstup 5.
Slavnostní pochod. Leši a vladyky s Radovanem v čele
vystoupí, pak Libuše a Přemysl, ze nimi kráčejí děvy a seřadí
se pod lípou s obou stran trůnu. Lid.

PŘEMYSL
Hoj, tvrdý Vyšehrad, buď stokrát vítán!
Dnes nový host jej navštívil,
oddán tvé službě, lide. Mír ho doprovázej,
neb aj, toť Libuše jej vede v hrad!
(k Libuši)
Ó moje choti, moje choti drahá,
(nejvroucněji)
jak vysloviti city mám!
Ve blažené se rozkoši potácím,
ó, kéž to nebyl sen a klam!

LIBUŠE
Ó choti, kýžený a drahý choti,
i mně, i mně nedáno slov!
Mne plní štěstí nikdy netušené
a hvězdami je poset žití krov.

PŘEMYSL A LIBUŠE
Ó bozi, kteří trůníte ve záři
a vévodíte světa končinám,
pohleďte na nás milostivou tváří,
za požehnání prosby nesem k vám!

RADOVAN A OSTATNÍ
Vyplněn úkol náš,
voláme: sňatek váš
buď požehnán,
nebeských darů dost,
pokoj a blaženost
budiž vám dán!

LIBUŠE
A teď, šlechetný choti, vyvolený
za knížete v obecném jásotu,
na zlatý stolec se mnou vstupte již!
(polohlasně k Přemyslovi)

Však prosby pomněte, mé první prosby
vám k srdci položené!

PŘEMYSL (k Libuši)
Právo všech nejkrasší je milost konati! –
Vy leši, vladyky a kmeti všichni!
Zde stojím odhodlán jsa úplně,
jak lidu zvyk a mrav to káže,
však přispěním, pomocí vaší
být soudcem, vladařem a knížetem!

LEŠI, VLADYK A LID
Buď zdráv, buď zdráv, ó choti Libušin!
Měj stále v mysli slávy čin!

PŘEMYSL
Ó, nechte mě hned na počátku vlády
konati svou povinnost! Já zvěděl
o lutém sváru dvou bratrů.
Spor ten je vyrovnán, neb starší bratr
se mravům lidu podrobil; svůj meč
tasiti nemusím; (vážně) jsem tomu rád!
Však hana, kterou starší bratr, Chrudoš,
na tomto místě
svou kněžnu Libuši byl zasypal –

LIBUŠE (tiše k Přemyslovi)
Měj v mysli prosbu, první prosbu moji!

KRASAVA (tiše k Chrudošovi)
Nuž, pro naši lásku
vroucí se již vzdej,
politování,
hle, s ubohou měj!

CHRUDOŠ
Volá mě pán a Chrudoš půjde,
jsa hotov uklidit spor,
ať smířen pohany vzdor.
Měj statky a jmění mé
a ponechej je v moci své.
Chceš života mého?
Zdeť hlava jeho.
Však nežádej, bych zneuctil
svou hlavu v prachu.
Mám pýchu v srdci, která nezná strachu!

PŘEMYSL
Toť ctihodný muž,
kdo se ve cti míti zná,
a nechci jeho pohanět čest.
Chci, aby smířil potupu,
chci, aby smyl ji jakkoli,
dle vlastní vůle své.
Mám svaté právo žádati to na něm!

CHRUDOŠ
Buď smír mou pokorou!
Hle, noha ta, jež nekoří
se, leda bohům, ve prach
před Libuší tu kleká ku smíření!

PŘEMYSL
Ne na zem, ke mně, sem na prsa má!
Tys hanu její smyl, jsme vyrovnáni!

KRASAVA, RADMILA, ŠŤÁHLAV, RADOVAN,
LUTOBOR
Buď tobě chvála
za milost tvou,
že smilovala se
nad vinou.
Tys láskou na trůně
se vlásti jal
a v národě lůně
cit vděku vzňal!

VŠICHNI
Zpěvu se oddejme,
jásejme, volejme:
skončen je svár!
Svornost se vrátila,
pokojem splatila,
mír nese v dar!
Libuše s očima a rukama pozdviženýma celý ten čas stojí
v zanícení prorockém v popředí.

LIBUŠE
Bohové mocní,
za tento šťastný den dík budiž vám!
A vy se s oblaků usmíváte
tak laskavě!
Vy rukou kynete do temné dálky,
tak jako byste chtěli tím snad říci,
že drahý český národ můj
tak krásných dnův se ještě mnoho dočká!
Ha, ký to obraz čarovného lesku
z lůna mraků
se jeví zmámenému zraku!

OSTATNÍ
Tiše! Tiše! Věštbám nakloňte sluch,
budoucnost odhalí věštný duch!

OBRAZ I.
BŘETISLAV A JITKA
LIBUŠE
Tam kráčí rek, jenž zemi sesterskou
dal koruně, mohutnou ranou dobyl
své nevěsty, zachránil svaté tělo
a zaplašil mrak děsný v západu!

OBRAZ II.
JAROSLAV ZE ŠTERNBERKA
Aj hle! Zas nová bouř se valí blíž
od východu, kolkolem temno šíříc!
Aj, tu Jaroslav jak orel letí,
tvrdou ocel na mohutných prsou,
pod ocelí chrabrost, udatenství,
pod helmicí velebystrý věhlas,
jarota mu z žhavých zraků plane!
Ha, rozplašen a zničen děsný mrak!

OBRAZ III.
OTAKAR II., ELIŠKA A KAREL IV.