Monolog Ondiny – Jean Giraudoux

To není spravedlivé…Není, ale přece jen budem alespoň

trošičku spolu. Pamatuješ, jak jsi hledal, kam se poděly

všechny tvé svícny, hodiny, nábytek? Dala jsem je

naházet do řeky. Všecko je tam zas na svém místě,

jako dřív. I když ztratím paměť a nic už mě z toho

srozumitelně neosloví, přece jen kolem toho budu žít.

Někdy budou bít hodiny… V hlubinách vod je  život věčný,

ale já budu poslouchat, jak bijí tvé hodiny. A moje tělo bude

nevědomky opakovat pohyby, které jsem se naučila od tebe.

Budu pobíhat od jeskyně ke kořenu stejně, jako jsem

běhávala od stolu k oknu. Budu vylézat na půdu, vystrkovat hlavu…

Budou mi říkat člověčice. Protože se nebudu potápět hlavou

napřed, ale sestupovat do vody po schodech, protože si

i ve vodě budu listovat v knížkách. V těch tvých… I když

nás rozdělí zapomenutí, smrt, a potom i staletí, budeme

pořád spolu, pořád si budeme rozumět…