Jean Anouilh - Eurydika

Miláčku! Počkej, počkej, prosím tě. Hlavně musíme přečkat tu noc. Brzo už bude ráno. Počkej. Všechno bude zase jednoduché. Přinesou nám kávu, housky s máslem...

Ach, prosím tě, miláčku, neotáčej se, nedívej se na mě...Proč? Nech mě žít...Jsi strašlivý, víš, strašlivý jako andělé. Myslíš si, že každý kráčí zpříma a jasně jako ty, a zahání stín po obou stranách cesty...Jsou taky lidé, kteří mají jen docela malé potácející se světýlko, které vítr fackuje ze všech stran. A stíny vyrůstají, a tlačí nás, a tahají nás, a povalují nás...Ach, prosím tě, nedívej se na mé, miláčku, nedívej se na mě ještě...Nejsem možná taková, jakou bys mě chtěl. Taková, jakou sis mě vymyslel ten první šťastný den... Ale cítíš mě přece u sebe, viď? Jsem tady, jsem vlahá, jsem hebká, a mám tě ráda. Dám ti všechno štěstí, co ti můžu dát. Ale nechtěj ode mě víc než můžu, spokoj se s tím...Nedívej se na mě. Nech mě žít... Řekni prosím tě... Mně se taky chce žít...