Jan Neruda BALADA PAŠÍJOVÁ

Byla rada kol božího trůnu

svolána, by Satan měl svou vůli.

Slétli andělé se z nebes končin,

vzlétl také Satan Šumně zdůly.

A Bůh kynul. Bylo ticho, ticho.

"Satane, nuž prones slovo svoje!"

Anděl děsu uklonil se pánu:

"Pozdravena koruna buď tvoje!

Vznáším žalobu před tváří nebes,

žalobu na Tebe, Hospodina,

žes dal zrádně lidstvu na spasení

královského Mariina syna.

Dals mně lidstvo darem za hřích jeho,

bych je spoutal žalem, věčnou nocí,

zželel se ti zas lidstva toho,

a ty saháš na kořen mé moci!" -

"Dávám svého syna jediného,

jeho život lidstva za spasení.

Není, Satane, to cena plná?"

Satan volá: "Není, Bože, není!"

"Nuže přidej ty, a přidej dále

každý anděl, co jich po mém nebi,

muk mu velkých, nežli na kříž smrti

přibijího studenými hřeby!"

Vystoup Cherub: "Dej mu v kalich nevděk,

onen nevděk, jenž až k nebi křičí,

že ti, za něž mladý život dává,

sami "Kamenuj!" a "Na kříž!" řičí!

Vystoup Seraf: "Dej mu bolest onu,

která srdce bodá nejlitěji:

ti, jež k sobě vinul nejtoužněji,

že ho zalhou, zradí, opouštějí!"

Vystoup trůn: "Nech pocítiti jeho,

že ho opustilo celé nebe,

nech ho zoufat, žes i ty odvrácen,

a že ztratil, Bože, také tebe!"

A Bůh kynul: "Satane, ty slyšíš!

Je to dosti lidstva za spasení?"

Anděl děsu rozpřáh křídla chará,

volá nebem: "Není, Bože, není!"

Jedna bolest nad bolestivšechny,

jedna muka nade všechna muka -

pod křížem stůj matka, by syn viděl,

jak to její srdce hořem puká!