Christine Brücknerová - Láska dostala nové jméno

Promluva morem nemocné dony Laury k uprchlému Petrarcovi

Prchl jsi, Francesco! Opustil jsi město, sotva na břehu Rhöny našli první mrtvé krysy. Já vím, bojíš se, všichni básníci se bojí. Píšeš o smrti, ale miluješ život. Sluhové taky utekli, jen Milli ne. Ta by byla utekla, jenomže pan de Sade postavil před dům stráž; nikdo nesmí dovnitř a nikdo ven. Ona taky chce žít, Milli. Já, taky. Jenomže já umírám, Francesco, umírám na mor, a ty před morem utíkáš. Tvůj krásný obraz dony Laury je tentam. Strčí mě do sudu a hodí do řeky, tak jako ostatní mrtvé.Už se nepodobám tomu obrazu, který sis o mně vytvořil.

Ten první pohled tenkrát v kostele Santa Chiara! Byl Velký pátek. Stalo se to ve stínu smrti toho, který byl do té doby mým Pánem. Zavrávoral jsi pod mým pohledem a musel ses chytit sloupu, než jsem svůj pohled od tebe odtrhla. Úsměv, když jsem tě po druhé už poznala, na velikonoční Boží hod. Naše ramena se dotkla, nedopatřením, vcházela jsem do kostela postranním vchodem. Jako by to bylo včera. Je to už dvacet let! Ze začátku bych dala život za to, abych na okamžik mohla cítit na své tváři tvou ruku! Jedinkrát smět položit svoje čelo na tvé! Stoupla mi horečka, jen jsem na to pomyslela. Tvoje pohledy pronikaly pod můj závoj, pronikaly pod víčka mých očí, když jsem je sklopila. Petrarco! Propíchals mi víčka svými pohledy, od té doby už nenastala noc!

Nesmrtelná milovaná! Já jsem ale byla smrtelná, Francesco! Byla jsem k smrti zamilovaná! Nikdy se na moje city nevyptával. Ach, kdybys mě byl vzal za ruku! Stačilo slovo - a já bych šla všude za tebou.

Tvoje pohledy mi líbaly oči. Viděla jsem, sama schovaná pod závojem, že tvoje rty vyslovovaly moje jméno, formovaly L,A,U,R,A. padl jsi před portálem chrámu na kolena. V přítomnosti pana de Sade! Honem jsem řekla: Ten člověk je snad blázen. Znáš toho pána? Můj muž tě nebral vážně, jinak by byl musel tasit kord. Usoudil prostě: Básník! Později, když už znal tvoje jméno, když věděl že žiješ v domě Colonnových jako bys byl jejich syn, že docházíš ke dvoru papeže, pak to znělo jinak: básník!

Říká se o tobě, Petrarco, že máš světabol, že jsi hluboce zatrpklý. Ty se trápíš životem, já umírám na mor. Chtěla jsem ještě jednou jedinkrát jít do kostela Santa Chiara, těch pár kroků, mohla bych se přidržovat zdí domů. Modlí se tam za nemocné. Ale moje dveře hlídají. Omdlela jsem. Moje tělo zůstalo ležet přede dveřmi. Milli mě nohama došoupala k lůžku. Pak se pokřižovala a vyzvedla mě nahoru. Trpí se svou paní, ale umřít s ní se jí nechce. Tělo, které dříve vychvalovala, protože bylo bílé jako mléko, ji teď děsí. Černá smrt. Potápím se do snů a zase se z nich vynořuji. Francesco! Tahle stehna, která neznáš, jsou plná boulí velkých jako křepelčí vejce. Pod paží vytéká hnis.

Těžkne mi jazyk, blábolím. Zapal dům, Milli, ať uhořím!

Petrarco, tvá nesmrtelná milenka umírá, tvoje svatá. Ach, byl jsi k smrti milován! Tvoje mysl směřovala k nesmrtelnosti. Ty jsi neplakal nade mnou, plakal jsi nad svou vlastní bolestí. Ty jsi nemiloval mě, miloval jsi lásku, kterou jsi ke mně cítil. Až budu mrtvá, uvidíš mě dál v každém vavřínovém stromu, v každém mraku. Jemný vánek zanese k tvému toužícímu uchu můj hlas a sladká slůvka. Ach! Naučila jsem se mluvit jako ty. Vzdychat nad vzdechy, želet žalu a milovat lásku.

Žila jsem vůbec?

Vymyslel sis mě?